#listopiš, den 13. – Metro

„Pojedeme krtkem,“ vleče mě kamsi ze schodů.
„Nevěděla jsem, že tam vede tunel,“ hlesnu, pošle mi divný pohled, ale to už stojíme na podzemní křižovatce a svět kolem nás se otřásá.
Z chodby k nám vtrhne masivní stroj. Vpředu hrot, na boku silné dveře, které se právě otvírají.
Spolkne nás tma, okýnka tu nejsou – k čemu taky – a lampy taky ne. Něčeho se držím, hluk a otřesy sílí. Nejsem schopná udržet jakoukoliv myšlenku. Podlaha se nakloní a najednou je světlo. Z dveří vypadneme na čerstvou hromádku hlíny.
„Jsme tu.“

Prosím vás, píšu sice den 11, ale dnes je patnáctého, víceméně půlka Listopiše.

Nenechte se tím rozhodit. Jak vidíte, zpoždění se toleruje, případné pozdní začátky taky. Anebo můžete hupsnout rovnou na dnešní téma.


#listopiš, den 11. – Písnička
Nikdo tu kapelu neznal.
Když spustili první kus, publikum je ani nevnímalo.
U druhé písně zpozorněli. U čtvrté si podupávali, u sedmé broukali.
Desátou jako by znali odjakživa.
„Chcete ještě jednu?“
„Jóóó!“
A nikdy už ji nepřestali poslouchat.

#listopiš, den 9. – Sen

Probudilo ho pípnutí mobilu. Vždyť je sobota, řekl si a radši se snažil si vybavit dnešní sen. Ta dívčí tvář mu něco připomínala, něco vzdáleného a dávného. Až po chvíli si uvědomil, že ji kdysi, na střední, kreslíval na okraje sešitů, na každý kus papíru.
Nikdy se mu ale nepodařilo ji zachytit tak, jak vypadala v jeho představách, až na její původní podobu úplně zapomněl.
Teď se vrátila. Zvládl by ji vystihnout lépe? Sotva.
Rezignovaně vzal do ruky mobil.
„Na objednávce už pracujeme. Vaše Výtvarné potřeby,“ svítilo tam.
Zkusí to.

#listopiš, den 8. – Smažit

„Ahoj, kdy dorazíte? Smažím vám řízky k večeři.“
„Proto právě volám, babi. Nic nechystej, pojedeme pozdě, najíme se ještě před odjezdem.“
„A než přijedete, budete zase hladoví. Pár kousků udělám. Moment.“
„Babi…“
Položí sluchátko a jde se věnovat pánvi. Asi. Zvuky se z místnosti nesou jen tlumeně, jako by nás už dělila hradba stovek hotových řízků.