Někdy začátkem léta jsem během procházky vzdálenějším koncem sídliště našla na zemi spadané zelené lískové oříšky. Taková škoda, počasí jim asi nepřálo, říkala jsem si. Ale taky: My tu máme lísku! Musím se přijít podívat později, jestli na ní něco přece jen nedozraje.

A pak už jsem ji nenašla. Pamatovala jsem si, za kterou autobusovou zastávkou strom stál, obešla jsem ji několikrát dokola, a nebyl tam. Nejsem botanik, ale když jsem vyloučila všechny lípy, javory a jehličnany, žádný kandidát už mi nezbyl.

Až po několikáté marné a pochybnostmi zmítané návštěvě mě napadla nová teorie. Popošla jsem tak o padesát metrů dál, rozhlédla se – a líska se našla. Oni mi přestěhovali zastávku!