@tymoty @idle @radovan @VojtechHorky já bych se vrátil k myšlence "unijní angličtiny".

Mě třeba hrozně baví angličtina s francouzským přízvukem, protože je prostě... roztomilá. Spousta slov je totiž stejných, takže Francouzi vlastně nemaj důvod vyslovovat je "po svém".

Angličtina je svým způsobem kreolština, je to mix germánské gramatiky a francouzské slovní zásoby s naprosto dokonale nelogickým pravopisem, který se v některých případech odvolává na latinská slova se stejným významem, jejichž slovní základ přitom ani v anglickém ekvivalentu není přítomen!

Angličtina je nějakým způsobem "snadná" (i když ne nutně příjemná) pro všechny Evropany s výjimkou Slovanů. Přesto je hrozně paradoxní, že je třeba obvyklým dorozumívacím jazykem mezi Čechy a Poláky, protože tam je srozumitelnost jen v jednom směru (my víceméně rozumíme polštině, ale oni nám ne, a v opačném gardu to maj zase Chorvati: oni nám ano, my jim ne)

Ostrovy vzájemné srozumitelnosti evropských jazyků je strašně zajímavé téma, které by se při budování té evropské identity mělo fakt prozkoumat. Určitě musí rozumět třeba Norové Dánům - protože 90% Norů pořád používá jako spisovný jazyk dánštinu! (asi tak, jako do 19.století Slováci používali coby svůj spisovný jazyk češtinu...)

@tymoty ne, to je úplně špatná extrapolace.

jde o to, jestli o sobě v prvním řadě uvažuju jako o "Čechovi" nebo jako o "Evropanovi". To je ta identita - to téma nejde přeskočit. A mě přestává bavit furt donekonečna hrát to Divadlo Járy Cimrmana, které to češství nevyhnutelně představuje (v lepším případě - protože ten horší případ je alkoholismus a buranství). To je takové to "úpěli jsme pod Rakouskem Uherskem 300 let a jsme v tom úpění už vážně dobří". Pak jsme úpěli pod Hitlerem a pod Stalinem, pak chvíli jen pod vlastními komunisty, pak zase pod normalizačními komunisty. Pak jsme úpěli pod Václavem Klausem, který nějak zařídil, že celý národ si spojil jakékoliv progresivní a liberální hodnoty s předchozím komunismem... který byl v řadě oblastí ve skutečnosti zapšklý, rigidní a velmi illiberální, ale nevadilo, protože prostě stačilo ukázat prstem na někoho, že to je ten, kdo to chce nazpátek a okamžitě tomu všichni věřili.

Takže prostě se nechci dál zdokonalovat v úpění pod někým, a přijde mi, že lepší je uvažovat o sobě jako o Evropanovi, v takovém případě. Máme jistě své vlastní české mutace evropské historie, ale v zásadě si celá Evropa prošla v různých fázích tím samým: středověk, morové rány, reformace, protireformace, náboženské války, osvícenství, nacionalismus, demokratizace, industrializace, apod. Máme společnou historii, akorát liší v různých místních detailech, víceméně všichni si našli období, kdy se pokládaly za ty hodné a dobré, alespoň na místní úrovni, když se nemůžou identifikovat s totalitním a násilným obdobím hierarchicky nadřízené struktury.

Evropanství je osvobozující v tom, že ty nepříjemné epizody a situace můžeme škrtnout, nebo je musíme brát jako společné, asi se o nich musíme bavit, aby se neopakovaly... ok, ale tohle je spíš cvičení pro intelektuály.

Ta identita je prostě o tom, cítit se doma na kontinentu jako celku. S tím souvisí: domluvit se. To může být i model angličtina + 1 další evropský...

@idle @radovan @VojtechHorky

@tymoty já to už jednou zmínil, ale píšu moc tldr, tak se omlouvá:

Evropská identita vznikne, když všichni Evropani jednoznačně pochopí vtip, který bude unikat jak Amíkům, tak třeba Rusákům (u Číňanů nebo Japonců je tak trochu default, u Indů taky ani nevím, jestli mají smysl pro humor, tak dalece jsem tu kulturu nestudoval, oni se tleměj celkem furt...)

Tím myslím třeba i bez rozdílu politické orientace, že se zasmějou - myslím nějaká přirozená většina, extrémisté se nesmějou ničemu, nebo mají spíš nějaký vlastní bizarní zideologizovaný smysl pro humor (asi jako nacistické karikatury nebo Dikobraz...)

nějaký úplně normální vtip, typu kolik je Evropanů potřeba na výměnu žárovky (to bylo takové evropské téma...)

@tymoty já nic netvořím, já to prostě jen konstatuju tak, jak to je, podle mě.

pokud chceš formulaci, jak milujeme Unii, tak prostě tahle formulace pokulhává - nemám nic proti, ale prostě jen nevěřím, že ta emoce může vůbec existovat (ostatně, je to instituce - můžeme milovat instituci?)

Naproti tomu, je možné se cítit jako Evropan. Prostě cítit nějakou sounáležitost s ostatními obyvateli kontinentu. Protože národy vlastně měly a mají podobné osudy a nejsou od sebe zas až tak moc odlišné, jak si myslel Václav Klaus.

dobře, členské země Unie jsou ty, které jsou ochotné trvale přinášet nějaké "oběti" tomu, aby systém fungoval - ať už finanční, nebo jiné. Samozřejmě člověk rychle pocítí opuštení skutečného území EU - už jen tím, že mu správně nefunguje mobilní roaming 🙂

Přesto je to instituce. A sounáležitost s institucí se dá cítit těžko. Buď můžu doufat, že je nějak na mé straně, nebo se jí obávat a nenávidět a mít pocit, že je moc drahá. Část obyvatel, pro kterou je třeba klíčovou součástí života motorismus, se třeba obává budoucí regulace svého životního stylu - já ne, ale problém je jak to teda je: spoléhám na Unii jako na někoho, kdo omezí místní demokracii, kterou by zaostalí spoluobčané mohli zneužít k něčemu, v co já nevěřím? Sice současně věřím v demokracii, ale jako (každý stárnoucí konzervativec) jsem zjistil, že demokracii sdílím s blbci. Ti se ale postupně zorganizují v rámci Unie a využijí ji pro prosazení svých záměrů...

Spoléhám tedy na Unii, že mi ochrání před blbci? A proti ji "miluju" (cítím sounáležitost, whatever?) To už začíná být složité... to už je skutečně jednodušší věřit, že mi Unie ochrání před Rusy (ale to je taky složité, protože koneckonců, Unie nevznikla primárně jako obranné spojenectví, spíš jako převážně ekonomická struktura...)

Proto je to celý složitý koncept. Zařadil bych se mezi lidi, kteří v Unii spíš doufají, než by se jí obávali, byli skeptičtí nebo dokonce nadávali. Ale zjistit jaký typ pocitu to vlastně je, je složité. Občané Unie jsou stejní lidé, kteří tvoří ty lokální systémy... můžu mít pořád neurčitý pocit "na Západě to funguje lépe, než doma", i když ten po 30 letech začíná být už jen takový vágní a nemusí to být pravda.

Takže i když ti tu shodu můžu deklarovat - sounáležitost, shodu, co já vím - a omezit ji na země, které jsou členy instituce a vyhradit se vůči neinstitucionalizovaným - stejně ti nevím. Když mi to začneš cpát pod tlakem, spíš o tom začnu pochybovat (což ani nechci).